Magazine Palladium Magazine Palladium

Obsah

2018 Jaro / Léto - obal magazínu
Rozhovor
Palladium Magazine

HANA VAGNEROVÁ:
LEKCE ŠTĚSTÍ
Z AMERIKY

Rozhovor o tom, jak jeden výlet může změnit celý váš postoj k životu, a o tom, že stačí jedno slovo a hned se budete cítit štastnější. Když herečka Hana Vagnerová vypráví, co se za posledních pár let naučila, celá září. A hned po naší schůzce spěchala za svým trenérem.

FOTO: MATÚŠ TÓTH | TEXT: KRISTÝNA MAZÁNKOVÁ

Proč chodíte cvičit s trenérem?

Dala jsem si předsevzetí, že se dostanu zpátky do formy. Začala jsem znovu skákat na trampolíně, ale nestačilo to. A pak jsem potkala Radka Laciho, trenéra, ke kterému chodí i spousta mých kamarádů herců. Hned zhodnotil moje držení těla a moc vítězně jsem z toho nevyšla. To chci změnit.

 

Přitom ve své profesi musíte být stále v pohybu.

U herců je to půl na půl. Buď máte volno a máte čas se o sebe starat, nebo makáte, natáčíte a to se pak od půl šesté do jedné v noci nezastavíte. Životospráva je nepravidelná a zátěž taky. Žiju v extrémech. Fyzických i psychických. Někdy je práce moc, jindy žádná. Proto je tak těžké s herci nebo s herečkami žít!

 

Jak se dá to extrémní vytížení zvládnout?

Máte nějaké triky? Snažím se jíst zdravě a dávat na sebe pozor, protože bývám často nemocná. Od našich jsem dostala k Vánocům dárek: Wobenzym. S kamarádem vždycky soutěžíme o nejbizarnější dárek, tak se mi vysmál, že jsem na odpis, že už dostávám prášky na klouby a na imunitu. Ale náhodou jsem od té doby jako rybička! A hlavně věřím tomu, že zdraví souvisí s psychikou a že je důležité si udělat pořádek především v sobě.

 

A jak tedy na to?

Různě! Jde o to, zlepšit kvalitu vztahů, které máte okolo sebe a hlavně sama k sobě. Vyznat se v tom, jaké principy jste přijali za své a podle jakého vzorce děláte rozhodnutí, a jestli je to opravdu to, co chcete. Je to až detektivní práce a kolikrát jsem překvapená, jaké masky jsem sama sobě nasadila. Je dobré najít někoho, kdo vám s tím pomůže. Já jsem začala chodit na psychosomatologii a je to skvělá zkušenost!

 

Dnes už je běžné mít svého trenéra na tělo a někoho dalšího na duši. Patří to k hygieně člověka.

Souhlasím! Je super, že doba, kdy jste nahlas řekli, že chodíte k psychologovi a byli jste automaticky považováni za blázna, je pryč. Hodně mě v tom­hle učí Amerika, kam pravidelně jezdím.

 

Co konkrétně umějí Američani na rozdíl od nás?

Lidi, které jsem tam potkala, neměli žádný problém sdělovat, co cítí. Říkat svým blízkým, že jim na nich záleží nebo že se v něčem necítí komfortně. Uvědomila jsem si, že nejenže to vůbec nedělám, ale je pro mě složité s tím začít. A byla jsem překvapená, jak moc to začalo měnit i mé blízké a jak se nám teď spolu lépe mluví. Zní to jednoduše, ale zkuste teď vzít telefon a zavolejte někomu, komu jste nikdy neřekli, co pro vás znamená, nebo s kým máte dlouho nevyřešený konflikt! To si raději stokrát najdeme výmluvu, proč to nejde, než abychom to udělali. Přitom je to to nejdůležitější!

 

Dá se říct, že tohle všechno odstartoval výlet do Ameriky a herecký kurz, který jste tam absolvovala poprvé před dvěma lety?

Ten herecký kurz byl hodně spojený s lifecoachingem. Nejdřív jsme museli poznat sami sebe, jakkoliv pateticky to zní, a pak se se sebou naučit pracovat. Dělali jsme spoustu cvičení. Třeba jsme museli jeden po druhém vyjít na jeviště a s energií, sebevědomím a přesvědčením o sobě říct pět věcí, ve kterých jsme dobří. Byli tam herci z Ameriky, Argentiny, Austrálie a různě z Evropy a všichni byli schopní tohle cvičení lépe či hůře dát. Jen já a ještě jedna Češka jsme si s tím vůbec nevěděly rady. Stála jsem na tom jevišti, tekl ze mě pot a nebyla jsem schopná ze sebe vymáčknout jedinou větu. Hlavou mi jelo: Řeknu, že jsem vtipná, ale to přece nemůžu, zase tak vtipná nejsem. Řeknu, že hezky tancuju, ale zase ve srovnání s tamtou holkou neumím nic. Asi po pěti minutách osobního pekla jsem řekla, že „no, já občas, ale ne vždycky, asi, možná dokážu být docela dobrej kamarád“. Ostatní na mě koukali jako zjara a vůbec nechápali, co jim to tam přišlo.

 

 

 

 

Na základě toho jsem si začala uvědomovat, že tohle se prostě v Čechách nenosí. Nezáleží na tom, kolik toho máte za sebou, stejně vždycky řeknete, že to nestojí za řeč. Neumíme se pochválit a ne­umíme pochválit ani druhé. Všechno je tu takové, že to nestojí za řeč. A to mi přijde líto.

 

V čem je síla sebepoznání?

Že se postavíte svým strachům. A věci, kterých se bojíte, byste ideál­ně měli jít dělat jako první. To jsou ty situace, ve kterých poznáte, co jste zač. A často poznáte, že jste se báli jen svého strachu. Já tohle začala zažívat, když jsem začala jezdit pryč. Být v cizí zemi, kde vás nikdo nezná, bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Zjistila jsem totiž, že to zvládnu, a to byl ten nejlepší dárek, který jsem sama sobě mohla dát. Stejně si většinu negací do hlavy dáme sami nebo uvěříme tomu, co nám kdysi někdo řekl, a celý život se podle toho řídíme. Nedávno jsem našla své deníky, které jsem si psala, když mi bylo asi třináct, a byla jsem překvapená, když jsem je četla…

 

Co v nich bylo?

Tak víte co, byla jsem v pubertě, takže stejně jako mnoho jiných puberťáků jsem psala o tom, jak nikam nepatřím a jak jsem jiná. Ale asi to u mě bylo trochu ostřejší, začala jsem se pak potýkat s anorexií. Popsala jsem v nich moment, kdy jsem se rozhodla, že taková, jaká jsem, jsem nepřijatelná pro ostatní, a proto pro ně musím hrát, že jsem někdo jiný, a vědomě jsem si nasadila masku. A pak, o deset let později, jsem zjistila, že jsem se tak chovala jen proto, že jsem si do hlavy dala nějakou myšlenku, která vůbec nebyla pravdivá, jen já se jí rozhodla uvěřit.

 

Tu si může člověk říct sám sobě, ale může uvěřit třeba i učitelce, spolužákovi nebo rodičům.

Ano. A platí to i naopak – na těch kurzech v LA jsem na vlastní oči viděla, co s lidmi dělá, když dostanou podporu. A jak z toho, že věří, že jsou dobří, začnou být originální, jiní, plní energie. Je to prostě jen v přístupu a ve slovech. Když uvěříme těm špatným slovům, ani náš život nebude dobrý. Snažím se teď o pozitivní motivaci. I v maličkostech, třeba řeknu prodavačce v obchodě, že jí to sluší, nebo ocením taxikáře, řeknu mu, že jsem ráda, že dělá svou práci a že se díky němu dostanu domů – většinou jsou z toho dotyční v šoku. Na pochvalu u nás nejsme moc zvyklí.

 

Kde si připadáte víc sama sebou? V Americe, nebo tady?

Česko je můj domov! V Americe jsem byla jen párkrát a na chvíli, ani bych se neodvažovala říct, že to tam znám. A u nás v Čechách je to skvělé, jen je mi někdy smutno z toho, jak většina lidí, které znám, nejsou šťastní, pořád si stěžují. Přitom si tu žijeme krásně! Stačí jen začít mít rád sám sebe, mít rád ostatní, začít věřit, věřit svým snům. Jsem ráda, že se o tom teď bavíme, protože občas se mi někdo začne smát a ošívat se, když mluvím o tom, jak je důležité věřit ve své sny: „Hano, co je to za americký kecy!“ Ale vždyť je to skvělé, pojďme věřit, že si své sny můžeme splnit!

 

Co je důležité pro šťastný život?

Nedělat rozhodnutí na základě strachu. Strach je asi moje velké téma. Ale je to tak. Strach, že nepřijde lepší práce. Strach, že to nezvládnu. Strach, že se to nepovede! Strach, že nebudu dostatečně dobrá. Že bych měla být lepší! Perfektní! To je moje další velké téma. Z toho vznikla celá anorexie. Snaha být perfektní, protože až pak si zasloužíte lásku. A jelikož perfektní být nemůžete, tak konstantně selháváte a upadáte do deprese. Takže místo toho se snažím si uvědomovat, za co všechno jsem vděčná. A že toho teda je!

 

Když vás tak poslouchám, za posledních pár let jste prošla pořádným veletočem nastavení mysli.

Je super si uvědomit, že můžete být spokojená za podmínek, které právě panují. Díky tomu se pak všechna kola roztočí správným směrem. Najednou budete mít víc energie, takže začnete zkoušet nové věci, život začne být dynamičtější. Ale jasně, pořád jsou chvíle, kdy je to těžké. Ale už se rozhodně nepropadám do takových temnot jako dřív.

 

A co práce?

Minulý rok jsem měla hodně akční. Letos chci odjet asi na měsíc a půl do Los Angeles, nemohla jsem tedy začít hrát v divadle. Chci být i víc tvůrčí, s kamarádem píšeme scénář. A dostala jsem jednu nabídku na seriál a na film, ještě nevím, jak se rozhodnu. Takže uvidíme!

 

Zpět na obsah