Magazine Palladium Magazine Palladium

Obsah

2018 Jaro / Léto - obal magazínu
Cestování
Palladium Magazine

Lékař bez hranic Tomáš Šebek: 

Každý den žasnout 

Chirurg Tomáš Šebek jezdí pravidelně pomáhat s organizací Lékaři bez hranic do zemí, kde zuří válečný konflikt nebo kde se udála nějaká přírodní katastrofa. Nejen o tom, co si bere na cesty, vyprávěl v Nemocnici Na Františku, která je jeho základnou.  

Když jsme si domlouvali schůzku, vyměňovali jsme si e-maily pozdě v noci. Jste noční pták? 

To ani nejsem. Čím jsem starší, tím mi dělá větší problém chodit pozdě spát. Naštěstí mi stačí tak pět šest hodin spánku. Vždycky jsem si přál nespat. Je to ztráta času, prospat třetinu života! 

Jaké vlastnosti by podle vás měl mít správný lékař?

Doktor by měl být svobodný, měl by být srdečný a měl by žít svou prací. Měl by se celoživotně vzdělávat, aby nezakrněl, a měl by se snažit být nejlepší sám kvůli sobě, ne kvůli soutěži s kolegy. 

Jste v jednom kole, nemáte zkušenost se syndromem vyhoření? 

Ten u lékaře snad už z principu nehrozí. Může mě maximálně otrávit systém, ale když léčím pacienta, zajímám se o lidské tělo a pomáhám lidem zažívat lepší fyzickou a psychickou kvalitu, to rozhodně k syndromu vyhoření nepovede. To je ten hlavní důvod, proč tuhle práci dělám. 

Koukám, že máte dvoje hodinky. Jedny na pravé, druhé na levé ruce. 

Protože mi běží dva životy, to je můj oblíbený fór! Ne, každé umí něco a zatím jsem na trhu nenašel stroj, který by to uměl najednou. 

A kde hledáte klid?

Klid nehledám, ten mě vůbec nebaví! Když už mám klidnou chvíli, tak se snažím z tohoto stavu stagnující rovnováhy někam vychýlit. 

Vlastně máte pravdu. To, že jezdíte pomáhat na mise, je toho důkazem…

Ale to není jen o misích, aby to nevypadalo, že se tam jezdím vyřádit. Mám řadu dalších aktivit, a ani bych neřekl, že jsou adrenalinové. Baví mě věci a činnosti zkoumat – a že jich na světě je. A život je tak krátký! Klid mi moc nevyhovuje, rád se zaměstnávám, ať už fyzicky, nebo hlavou. 

Co tedy děláte, když nejste v práci?

Sportuji, sekám dřevo… Dříví mě baví celý život. Je to fajn odreagování a sáhnu si u toho na hrubou manuální práci. Kdybych měl nějaké umělecké nadání, nejspíš bych ze dřeva i soustružil, ale na to nemám, tak aspoň řežu polena motorovou pilou. 

A jakým sportem se udržujete v kondici?

Baví mě běh a obecně triatlonové aktivity – kromě běhání ještě kolo a plavání. Rád bych se jednou zúčastnil Ironmana. A mám i další koníčky, jsem třeba amatérský pilot. 

Mají tyhle vaše oblíbené aktivity něco společného? 

Asi to, že jsem u nich v módu tady a teď, stoprocentně přítomný. U operačního stolu, stejně jako za kniplem letadla. Jsou to místa, kde si nemůžete dovolit přemýšlet o tom, co bylo před třiceti vteřinami. A přítomný jsem i se svou rodinou. Těch momentů je vzácně, ale o to víc si jich vážím. Téhle přítomnosti si všímám i u lidí, které potkávám na misích. Je fantastické vidět, jak jsou v přítomném okamžiku šťastní. A je zajímavé si uvědomit jejich vnímání v našem kontextu – s tím, jak my jsme pořád tak nespokojení a nešťastní. Došlo mi, že je to proto, že se buď babráme v minulosti, nebo dumáme na tím, co bude zítra. Přitom všechny indikátory říkají, že teď žijeme ty nejlepší momenty svého života. Nechápu ty strašlivé obavy. Vždyť žijeme v mírové atmosféře a můžeme si dělat, co chceme. Zažíváme velký rozvoj. Přesto jsou lidé tady nespokojení. Možná je to dané lidskou povahou, že nám nestačí to, co máme, a chceme víc. Nevím. 

Vracíte se z cest, z misí s Lékaři bez hranic, silnější? Statečnější? 

Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem nějak zvlášť silný ani statečný. Sám sebe moc nezkoumám, ale zkušenosti z misí mi přinesly nový pohled na lidi. Zajímavé bylo zjištění, jak lidé z rozvojových zemí fungují v komunitách a v rodinách. Připadá mi, že je pro ně lehčí nést břímě života ve válce nebo během přírodní katastrofy, pokud je kolem nich komunita, rodina, vesnice.  Prostě někdo, o koho se mohou opřít a u koho mohou rozmělnit své obavy. Je to rozdíl oproti nám, my jsme velcí solitéři, zavřeni ve svých imaginárních sociálních sítích, kde jeden lajk znamená víc než jít navštívit babičku. To je chyba! Problémy pak dusíme v sobě, neumíme o nich mluvit a neumíme je rozptýlit do komunity. Přitom o problému leckdy stačí jen mluvit, a on se vyřeší nebo se vytratí. 

Může mít ta pospolitost vliv i na to, jak se lidé uzdravují?

Když jsem byl v Afghánistánu, bylo obvyklé, že se kolem jednoho pacienta vystřídala u lůžka širší rodina a někdy i zástupci komunity. A když člověk nikoho nemá, přijde za ním tzv. caretaker, třeba i starosta, který u pacienta stráví pár hodin. To si u nás nedovedeme představit. Starší lidé často žijí osamělé životy, protože na ně potomci nemají čas. Nehodnotím, jestli je to proto, že nemůžou, nebo nechtějí, ale prostě spolu nežijí. No, ale nejhorší je, když chirurg filozofuje, už mi to nedovolte! 

Vozíte si na cesty nějakou KPZ, krabičku poslední záchrany? 

Na první misi v roce 2010 jsem si kápézetku sbalil. Vzal jsem si s sebou spoustu nesmyslů, jako jsou například zavírací špendlíky, zavařovací gumičky… A pak jsem přijel na Haiti, začal jsem vybalovat batoh, vyndával ty špendlíky, kapesní nože a podobně a pak mi došlo: „Sakra, já mám jen jedny spodky!“ Takže už vím, že balit si musím od těch základních věcí, protože k zavařovacím gumičkám i špendlíkům se vždycky dostanu, ale s trenýrkama může být potíž. Ale beru si s sebou něco, co nazývám schránkou mrtvého muže. Jsou to důležitá data, která nosím při sobě. Někde digitálně, někde v tištěné podobě. A dobré je i zjištění, že ve skutečnosti nepotřebuju vůbec nic. Stačí vám dvě ruce, hlava, práce, která má smysl, a ano, tričko a trenýrky.

Zažíváte na misích strach? Nebo už jste imunní?

Jasně že mám strach! Strach je normální. Bojím se, že udělám chybu ve své práci. Bojím se, že zklamu manželku. Bojím se, že raním dítě. Bojím se, když jedu na misi s Lékaři bez hranic. Kaž-dý v sobě máme tisíce strachů. Důležitější je, jak se strachem pracujeme. Nejsem fanda iracionálního strachu, strachu, kdy se bojíme, ani nevíme čeho. Je potřeba se na strach podívat racionálně a zeptat se proč. Já se vždycky bál v letadle. Proč? Protože letadlo nemám pod kontrolou. To byl impulz, proč jsem si udělal pilotní licenci. 

Jak jste překonával strach v práci?

Jako začínající chirurg jsem byl mnoho let pod vedením někoho staršího a zkušenějšího. Poprvé jsem operoval tříselnou kýlu asi sedmý den, co jsem nastoupil do okresní nemocnice. Můj učitel mi pomohl můj obrovský strach rozparcelovat na několik menších, které se lépe překonávaly. Před každým řezem, před každým šitím byl mým průvodcem. Ale dodneška cítím obavy – to je racionalizovaný strach. 

Co byste se chtěl naučit? Máte před sebou nějakou výzvu? 

Mám jich moc! Chtěl bych třeba část poradenství přetáhnout do on-line diagnostiky. Zajímá mě i umělá inteligence v medicíně. A baví mě řídit stroje. Mám řidičák na auto, motorku, náklaďák a na letadlo, chybí mi řidičák na loď. A na ponorku! Rád bych jel Dakar. Mám i rodinné mety, chtěl bych mít hodně dětí. Nechci mít promarněný život, to by mě na konci mrzelo. 

Není tohle elixír života?

Je! Čím méně zaměstnaný senior, tím je jeho nemoc horší a chroničtější. Baví mě lidé, kterým je šedesát plus a pořád je zajímá život, chtějí každý den něco nového poznat. Prostě nikdy nepřestanou být dětmi. Já taky nechci nikdy zestárnout.

 

Tomáš Šebek (40)

 

Chirurg a člen organizace Lékaři bez hranic. Zúčastnil se již pěti misí, dvou na Haiti a v Afghánistánu a předloni v jihosúdánském Agoku. O svých zkušenostech píše knihy. Jeho nadhled, deníková forma a černý humor si našly spoustu čtenářů, z knihy Africká zima se stal bestseller.

TIP:

Pokud dáváte přednost klasickým destinacím, vyzkoušejte některý ze zájezdů cestovních kanceláří BLUE STYLE a NECKERMANN 

v PALLADIU na patře –2.

Zpět na obsah